Skutečný příběh břišního tance

Když se řekne "břišní tanečnice", možná si představíš ženu v záplavě flitrů a šperků, ztělesnění dokonalé romantiky a orientálního tajemství. Realita Egypta 19. století však byla mnohem pestřejší, syrovější a fascinující. Neexistovala totiž jen jedna univerzální tanečnice. Pod rouškou toho, co dnes často házíme do jedné škatulky, se skrývaly diametrálně odlišné ženské osudy, role a dva zcela oddělené světy.

Některé z těchto žen společnost obdivovala, jiné tolerovala jen napůl a další stály na samém okraji.

Awalim a Ghawazee: Dva světy, jeden tanec

Na samotném vrcholu pomyslného žebříčku stály awalim. Už jejich jméno, které v překladu znamená učené ženy, napovídá mnohé. Nešly by popsat jako tanečnice v dnešním úzkém slova smyslu. Byly to vysoce vzdělané umělkyně – skládaly hudbu, zpívaly, recitovaly a psaly vlastní poezii. Jejich jevištěm nebyly ulice, ale skrytý, stíny chráněný svět vnitřních dvorů bohatých rodin. Vystupovaly v soukromí, převážně před zraky jiných žen. Pokud ctily nepsaná společenská pravidla, požívaly jistého respektu.

A pak tu byly ghawazee. Ženy z úplně jiného těsta, patřící ulici. Tančily tam, kde pulzoval život a kde je bylo vidět: na hlučných trzích, před kavárnami, na prachem provátých slavnostech. Jejich tanec byl zemitý, nespoutaný, dynamický a nesmírně tělesný. Vyznačoval se výraznými pohyby boků, hypnotickými vibracemi, zvoněním šperků a vůní henny. Nebály se vzít do rukou činelky či jinou rekvizitu.

O jejich umění výmluvně svědčí zápis Edwina de Leona v románu Askaros Kassis the Copt z roku 1870. Popsal, jak ghawazi "kroutily a svíjely svá pružná těla a vláčné končetiny do zvláštních svalových křivek, až téměř nemožných pozic, a každým pohybem držely rytmus hudby."

Jejich síla však byla zároveň jejich slabinou. Viditelnost, která jim přinášela aspoň nějaké peníze a obdiv publika, přitahovala i tvrdé odsouzení, neustálý dohled a společenské stigma. Rozdíl mezi awalim a ghawazee nebyl jen v krocích a rytmu. Byla to hluboká propast mezi bezpečím soukromí a dravostí ulice, mezi respektem a věčným podezřením.

Tělo jako bojiště moci a morálky

Orientální tanec zkrátka nevyrostl z jedné čisté linie. Zrodil se z napětí. Tyto ženy nebyly jen romantickými múzami; byly to pracující ženy, které tančily, aby přežily. Tančily za peníze, někdy jen za jídlo. Bavily hosty na svatbách, náboženských slavnostech i v přístavech po boku akrobatů a komediantů.

Jejich postavení bylo křehké jako sklo. Cizinci je milovali a zvali si je na své večírky, stát si je ale pečlivě registroval a danil. S rostoucím zájmem Evropanů rostly i poplatky, zatímco náboženským představitelům bylo trnem v oku, že muslimské ženy baví nemuslimské publikum. Tanec přestal být jen uměním – stal se terčem moralizování.

Zlom přišel ve 30. letech 19. století. Káhirou a Alexandrií otřásly protesty proti vysokým daním a veřejně vystupujícím ženám. Následoval tvrdý zákaz. Tanečnice byly zahnány z ulic pod hrozbou bičování a roku těžkých prací. Awalim se musely stáhnout ještě hlouběji do soukromí a ghawazee z hlavního města zmizely. Ženské tělo se stalo veřejnou scénou, na které se nemilosrdně střetávala touha, moc, chudoba i obchod.

Přežít navzdory všemu

Zákazy ale nikdy nezničí lidskou touhu, jen ji přesunou jinam. Z Káhiry se tanečnice přesunuly na jih Egypta, kam za nimi brzy začali proudit západní turisté. Tlak na ženy se stupňoval. Evropští cestovatelé chtěli víc a ženy potřebovaly jíst a krmit děti. Právě do této doby, poznamenané kolonialismem a západní fascinací "smyslným Orientem", spadá vznik tzv. Bee dance (včelího tance). Divadelní záminka, při které tanečnice předstírala, že má pod šaty včelu, což vedlo k postupnému odkládání oděvu. Byla to erotizovaná atrakce pro turisty, strategie přežití ve světě, který těmto ženám nenabízel bezpečné volby.

Až v 50. letech 19. století se zákaz částečně uvolnil. Tanečnice se mohly vrátit do Káhiry, ale svět se změnil. Ulice už jim nepatřily. Tanec se přesunul do nového, kontrolovaného prostředí kaváren a klubů s vyvýšenými pódii. Tady, na křižovatce městské zábavy, ženské práce, turismu a tradic, se začal rodit moderní belly dance. Některé ženy se plně profesionalizovaly, zatímco zemitější styl ghawazee zůstal spjatý s jihem.

Co z toho zůstává v nás?

Možná právě teď čteš tyto řádky někde na lehátku u moře. Slunce ti hřeje kůži, posloucháš šumění vln a cítíš, jak se tvé tělo uvolňuje. Odpočíváš. Zaslouženě! A ja ti upřímně a v dobrom závidím.
Je to super pocit si dovolit dělat co děláme. Od tance, přes odhalení ramen nebo nohou bežně ve městě nebo o to se slobodne vyjadrovat. Dovolit si dovolenku. važme si toho, že žijeme v tak skvelej dobe.

Možná právě teď čteš tyto řádky někde na lehátku u moře. Slunce ti hřeje kůži, posloucháš rytmické šumění vln a cítíš, jak se z tvého těla vyplavuje veškeré napětí. Odpočíváš. Zcela zaslouženě! A já ti ten klid upřímně a v dobrém závidím.

Když tam tak ležíš, zkus si na moment uvědomit, jak obrovské privilegium vlastně dnes máme. Je to nepopsatelně osvobozující pocit – moci si zkrátka dovolit dělat věci po svém. Můžeme svobodně tančit. Můžeme nahlas říkat, co si myslíme. Můžeme se projít letním městem a bez strachu odhalit ramena nebo nohy. Můžeme si sbalit kufry a prostě odjet na dovolenou.

Važme si toho. Žijeme v úžasné době plné možností, o kterých si ženy z našeho příběhu mohly nechat jen zdát. Svoboda, kterou dnes máme, nebyla vždycky samozřejmostí. Dnes už náš tanec, náš projev a naše těla patří jen a jen nám.

A jak to bylo s orientálním tancem dál, když se svět začal znovu měnit? Káhirské ulice brzy vystřídal lesk reflektorů a stříbrného plátna. Opona se totiž pomalu zvedala pro fascinující Golden Eru – zlatou éru břišního tance.

Ale o tom zase až příště.

Zdroje faktických informací:

• Suhaila Salimpour & Abigail Keyes: The Salimpour School Belly Dance Compendium, Volume 1: Beyond Jamila's Articles. Suhaila International, 2015.

• Suhaila INTL: Dance in the Middle East (suhaila.com)

• Karin van Nieuwkerk: A Trade Like Any Other: Female Singers and Dancers in Egypt. University of Texas Press, 1995.